7.10.2002 jí bylo 21..
o rok starší, o rok jiná .)
emptiness
comin'2 sun
their end










7.10.2002 jí bylo 21..


Hle, dívka. Snad více žena. Snad jen silueta, však lehce prohlédnutelná. Kopec, hora. A ona se znovu ocitá na jejím vrcholu, na okraji srázu, kde stojí, víčka pevně semknutá, a SNÍ..
Sní o životě, který nikdy nemohla žít, sní o světě, k jehož branám kdysi zabloudila a vzpomínek na nějž se nemůže zbavit. Vidí sebe, Měsíční paní, Paní noci, která zlehka prochází ztichlými městy a srdci. Její bíle vlasy cuchá vítr a dlouhý plášť se jí zaplétá do nohou. Té noci bylo tolik, tolik chladno.. Zahalí se ještě více a na její tváři se objeví dvě perleťové krůpěje. Snad zima ji tak roztřásla. Její bosé nohy jsou vlhké a špinavé od bláta, jímž doposud chodila, vlasy se jí lepí na uplakanou tvář a ona se zastaví. Shazuje plášť, a přes chlad, který jí otřásá stejně jako pláč, stojí uprostřed noci nahá, špinavá, uplakaná a roztřesená jako bezbranné mládě. Vystupuje na kopec, nohy si rozedírá o kameny a větve, rukama se snaží zachytit, aby se dostala nahoru. Dává se do deště a všude je ticho, jen kapky narážejí do listů a do jejího nahého těla. Nebe protne první blesk a zazní první hrom. Ona se neohlíží, nezastavuje, jde dál a dál, výš a výš, jde, jako by ji hnal jakýsi skrytý hlas.. Když vysílená dosáhne nejvyššího bodu své krvavé pouti, padá. Padá do poslední špíny na posledním vrcholu posledního ztraceného světa. Bouře nabírá na síle a s ní se vzchopí i ona. Pomalu se zvedá, zkouší se postavit na nohy, tak rozdrásané a slabé. Z nebe sjede obrovský zářící blesk kolmo k zemi, přímo doprostřed kopce, kde zápasí se svou slabostí. Prudký plamen projede jejím tělem odshora až dolů, protínaje její srdce v půli. A ona vstane, zvedne ruce k nebi a dá své zmučené tělo cele oné bouři. Déšť smývá špínu a krev a bouře pomalu ustává. Ona stojí, pevně, neustoupí ani o krok. Čeká, dokud to vše neskončí, dokud déšť neodplaví vše, co v ní kdy bylo zlého.
Přichází den, svítá, a první paprsky se dotknou její bledé kůže. Luna stojí proti vycházejícímu Slunci, tak bledá, tichá a bezmocná, a přece jí hledí vstříc, aniž by dala najevo strach. A ona, oděná prvními paprsky, a přece nahá, otvírá oči a hledí pevně, neúprosně, zarputile, a přece s tušenou vnitřní obavou do blankytné modři očí Pána Slunce. Pohled nevydrží. Sklopí víčka a najednou ji všechna síla opouští. Stydí se ve své nahotě a bojí se ve své ubohosti. Přijme však nabídnutou ruku a jejím tělem se rozlije příjemné teplo. Nechá ho, aby ji objal, pohlédne mu naposledy do očí a řekne:
"Věděla jsem, že se přijdeš rozloučit. Buď sbohem!" a vysmekne se mu, běží k okraji skály a skočí.

w.


nahoru





25.1.Y2K+2 někdy večer


25.1.Y2K+2

o rok a pět dní navíc..

snažím se vzpomenout na to, co se tehdy ve mně odehrávalo..
a porovnávám s tím, co se odehrává po roce..

Dýku už na krku nenosím a cigarety nikam netípám. Přestala jsem kouřit.
Nechala se ostříhat. Několikrát.
Jím, když mám hlad, piju čaj a občas víno.
Denně si čistím zuby, většinou chodím spát kolem půlnoci a neponocuju.
Stává se ze mě úplně nudný patron.
Nosím oblečení, ve kterém nevypadám jako v lněném pytli.
Mám o náušnici a dva prstýnky víc.
Na krku pořád zlatý křížek, který jsem dostala ve třetí třídě.
A korálky, které mi připomínají hodně věcí.
Že existují lidé, kterým na mně záleží.
Že nestojí za to házet flintu do žita.
A že jsem slíbila, že nebudu kouřit.
Jediné věci, ke kterým mám citový vztah, je jeden prstýnek, řetízek s křížkem a hnědé korálky.
K ostatním nemá cenu se vázat.
Vyhodila jsem polovinu deníkových zápisků a přestala něco podobného psát.
Tedy takové ty výlevy srdce, jako že nechápu, PROČ ZROVNA JÁ a podobně.
Když je mi mizerně, brečím.
A když nechci, aby mi mizerně bylo, zpívám si.
Ono to většinou časem přejde. I když to dlouho trvá.
Občas se modlím.
A každou neděli jdu do kostela.
Protože OPRAVDU CHCI.

Změnila jsem se.
Jsem pořád praštěná, úlítlá a bláznivá, nebo jak tomu kdo říká. Ale jen někdy.
Jinak jsem nudná stárnoucí uzavřená dvacítka.
A vadí mi moc lidí najednou.

A přesto jsou věci, které jdou úplně stejně a občas i hůř.
Jsem zadlužená až po uši.
Nedokážu rozumně mluvit se svými rodiči.
Mám chuť dělat mámu všem chudákům, kterým chybí láska.
Občas mám chuť strašně moc řvát. Třeba i na lidi.
A občas se cítím sama.

w.


nahoru





20.1.2001 3 a.m.

vracíš se nočním městem domů, tam, kde většinou uložíš se ke spánku.. v ruce cigaretu, v hlavě zmatek, kolem skupinky lidí, smějících se a opilých..
na lavičce sedí drobná dívka skrývající svou tvář v dlaních.. pláče.. její přítel ji vezme pevně kolem ramen a ona tiše vzlyká v jeho objetí..
o sloup se opírá kluk v černém kabátě, stejně černém jako jeho oči, v nichž zahlédneš cosi jako žal..
o kus dál sedí jiný kluk s nepřítomným výrazem ve tváři.. když se k němu přiblíží dívka a podá mu ruku, vzhlédne k ní a smutně se usměje..
ze zatáčky se vyřítí taxík, a i když je v mžiku pryč, Tobě ještě nějakou dobu v hlavě duní rytmus neznámé písně, která se z něj ozývala..
típneš cigaretu a přesně v tutéž chvíli Tě jakýsi muž požádá o oheň a zve Tě na panáka.. vytáhneš zápalky, připálíš mu, ale pozvání súsměvem odmítneš a slyšíš se říkat, že jedeš DOMŮ, protože se Ti chce už spát..
s rukama v kapsách, zachumlaná v kabátu barvy antracitu, poodejdeš kousek k místu, kde nikdo nestojí..
chvíli si prohlížíš špičky svých bot, a když na nich nenajdeš napsány odpovědi na své otázky, vzhlédneš k nebi..
v záři městského osvětlení má zvláštní barvu, trochu do žlutohněda.. přesto je temné, jako Tvá duše.. bez jediné hvězdy..
konečně přijíždí autobus, ten, který Tě má odvézt "domů", abys konečně mohla jít spát..
kluk se smutnýma očima si stoupne vedle Tebe a vaše pohledy se stkají.. pátráš v temnotě jeho očí a znovu hledáš.. odpovědi na své otázky.. však nacházíš jen tmu..
celou cestu pak nepřítomně hledíš do tmy za oknem a vzpomínáš na to, co se v Tobě před několika chvílemi odehrálo..
poprvé v životě cítíš TAK ABSOLUTNÍ Prázdnotu..
vložila jsi všechny své city, vše, co v Tobě bylo, do snahy navrátit navždy ztracené..
osudu neunikneš, co bylo, nevrátíš, co bude, těžko ovlivníš..
a přece ses odmítla smířit s bezmocí, jakou jsi cítila, a chtělas NĚCO změnit..
OSUD nezměníš..
procitáš ze snů, představ, a vracíš se zpět do reality..
ani v sobě jsi odpovědi nenašla, protože Tvá duše je dnes temná a prázdná..
a tak se vydáš rychlým krokem k místu, kterému občas říkáš "doma", protože TAM se ukládáš ke spánku..
vcházíš do dveří a Tvůj pohled padne na kout, v němž je kousek Tvého království.. na stěně visí obrazy a pod nimi se na posteli válí Tvůj nejmilejší havran..
vezmeš jej do rukou a ani v jeho očích nenacházíš odpovědi.. jsou dnes temnější, než kdy předtím..
jsi sama, necítíš nic, jen kdesi uvnitř Tebe tiše a pravidelně pracuje cosi, co kdysi bývalo srdcem..
jsi sama a Tvé rty začnou šeptat slova písně, kterou jsi dnes tolik chtěla žít..
UŽ NEZŮSTANU SÁM..
přestože všechno je jinak, sepneš ruce a Tvé rty šeptají modlitbu, prosbu Lásky..
kolem je tma a Ty se chvěješ zimou.. prosíš slovy písně o Lásku, která by v Tobě rozehřála znovu to, co kdysi bývalo srdcem..

* * * * *

odepjala řetízek s křížkem, který už několik dní opět zdobil její krk na znamení naděje a víry v Lásku, která neumírá..
místo něj se na jejím hrdle zablýskne chladná ocelová dýka, omývaná hořkými slzami kanoucími z jejích modrých očí, prázdnými jako její duše..
i dýka má tvar kříže, však ne toho, jenž přináší vykoupení skrze život a světlo..
kříž dýky přináší věčný klid v temnotě po smrti..

w.


nahoru





30.1.Y2K+1, hodne brzo rano..

"lidi, ahoj.."
naprosto uzasna hlaska of leeloo dallas z pateho elementa alias dementa.. tak prave na tu jsem si ted vzpomnela, v souvislosti s tim pozdravem.. a mam chut udelat silenost, hrabat se v minulosti a jeste jine veci.. a vim, ze to delam.. ale o tom vam psat nebudu..
chtela sem vam napsat, jake to proste je, kdyz sedite brzo rano u pocitace a mate pocit, ze vam zivot utika mezi prstama.. mi, jako cloveku, kteremu v hlave vrci denne miliony a miliony asociaci, asociujicich se s nejruznejsimi tematy, litaji hlavou hlavne utrzky textu z pisnicek.. a skoda, ze tu nemam vsechny zdroje po ruce.. to by vzniklo asi dilko poskladane jen z textu.. a mozna by ani nebylo prilis vesele.. ale to, jaxe tak koukam, nejsou skoro zadna ma dilka.. proc vzpominam? protoze jsem si sedla k pocitaci, kde mam na disku ulozene nejake stare videoklipy a mezi nimi bezkonkurencne vede "bittersweet symphony" od "the verve".. a ja si vzpomenu na tu kravinu, co jsme na ni koukali vcera s espoo.. "velmi nebezpecne znamosti" sem videla uz podruhe a ne ze by to byla nejaka kvalita, to zase nic extra.. nicmene ten zaver s "bittersweet symphony" me inspiroval.. inspiroval ve smyslu asociaci, kdy oni se tam "zivi" vzpominkami na sebastiana v textove podobe aja si tady pri te pisnicce jen tak premyslim, vzpominam.. o lasce, o lidech, o kamaradech a o vlastnim zivote.. jak mi utika..
a tim sme se vratili tam, kde jsem zacala.. ze zivot utika.. a jinak utika, kdyz vam je 15 a jste plni energie a nezkrotne touhy zit a uzivat si zivota plnymi dousky a hrstmi a stejnym zpusobem jste schopni rozdavat.. a jinak, kdyz vam je.. ja vim, ze to zni hloupe.. kdyz vam je 19 a mate pocit, ze jste neco promeskali, ze vam utekly nejlepsi okamziky a vy jste je nedokazali zastavit, pozdrzet, aby vydrzely jeste chvili.. je to.. "jako let hyperprostorem".. ???
yo, takovy byl dycky muj cil, co nejdriv byt dospela a co nejdriv stihnout to, co delaji TED lidi, kteri jsou o nekolik a mozna o hodne let starsi, nez ja.. a pak zjistite, ze jste se dostali az na kraj propasti, protoze jste cestou spatne odbocili.. nedavali jste pozor a unikla vam malinka, nenapadna, lec nejhezci mozna cesticka.. cesticka vaseho zivota, pomale vinouci se serpentyny nekam vzhuru, k hore dospelosti? copak ja vim? kdyz jsem po ni nikdy nesla?
ted tu stojim na kraji toho srazu a rikam si "dal ni krok", protoze jinak zle skoncim.. je mi to jasne, dnes ano.. ale nekam mi zmizela ta cesta, po ktere jsem sem priletela.. to bude asi ten "hyperprostor", jehoz definice mi nikdy nebyla prilis jasna.. jojo, ted nezbyva, nez chvilku v lomcovani vetru kracet po okraji srazu smerem do dali, kde mozna se nekdy cesticka stretne s "tou pravou, zivotni hlavni".. a kracet a jit "dal a dal, vys a vys" a snazit se uz ani o krok neposunout zpatky..
prede mnou na obloze zari slunce, chvilemi se skryva za mrakem, ale svet najednou ziskava jine, mnohem veselejsi barvy.. a ja k nemu vykrocim, krokem pevnym a jistym, protoze doufam, ze tam, v jeho zari, na me ceka.. a i kdyz mozna nemam pravdu..
nebrete mi, prosim, tu nadeji..

w.


nahoru





pátek 26.11.Y2K, 5:36 - 7:27

...and when I woke.. ..I felt You warm and near.. ..I kissed Your honey hair.. ..with my grateful tears.. ..oh, I love You, girl.. ..oh, I LOVE YOU..

Můj milý deníčku.. Ne, takhle přece nemůžeš začínat donekonečna! Vzpomínky, útržky rozhovoru.. (nečum pořád na ten mobil!) ..příšerná tuc tuc písnička.. ..jako tehdy.. ..jako dnes v noci.. kdy poprvé okusila, jak chutná nevěra.. Bylo to skutečně poprvé? Už ani neví, jak tomu bylo tehdy.. ..před dvěma lety.. ..NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!.. NESMÍ SE TO OPAKOVAT! A ona ví, že bude.. Historie se opakuje, i když v poněkud pozměněné podobě.. Tehdy snad skutečně milovala..NEMYSLI NA TO! Nejde to.. Vlastně.. ..jde to, dost dobře to jde..

... ... ... *** *** *** ... ... ...
... ... ...                 ... ... ...
*** *** ***

Ležela ve vlaku na sedadle sama v kupé.. Spala a snila nádherný sen.. A jela někam, kde ji čekal někdo, koho snad milovala, ale věděla, že se nikdy nesmí dozvědět, jak moc mu tu noc ublížila. Byla vyčerpaná a nedokázala si to už ani vyčítat.. A snad ani nechtěla.. Zradila.. Ale nejhorší na tom bylo, že toho NELITOVALA..

Probudila se s divným pocitem v ústech. Zjistila, že jí po tváři dnes již po tolikáté stékají slzy.. Věděla, že je to pryč a On se nevrátí.. I kdyby sebevíc prosila.. Proto prosit nebude.. Snad ještě někdy.. Náhoda.. Na tváři se jí objevil jemný úsměv a Ona se znovu zasnila. Bude ten sen snít ještě dlouho. Do té doby, než se znovu setkají..

*** *** *** po 3 měsících *** *** ***

Nesetkali, neboť všechno to byl skutečně jen sen.. Ale sen, který změnil vše, co dosud žila.. A pro co žila.. Pak LITOVALA..

w.


nahoru