seminární práce k tématu "Teorie informace"
Gereth Morgan - podoby organizace (část) (origiál)
nevydařený kousek eseje







esej k tématu "Teorie informace"

     Pojem informace se objevuje v našem slovníku již od středověku. V roce 1274 je poprvé zaznamenán ve významu souboru aktů, které vedou k prokázání trestného činu a k odhalení jeho pachatele. Stanislaw Lem ve svém díle Summa technologií využívá také tohoto příkladu:

     „Jestliže chce policie uvěznit zločince a ví se o něm jen, že se jmenuje Smith a bydlí v jistém městě, pak množství informace získané díky znalosti jména závisí na tom, kolik Smithů v onom městě bydlí. Je-li tam jen jeden, pak se informace rovná jedné (policie nemá žádnou možnost volby). Jmenují-li se tam všichni Smith, pak vzhledem k danému souboru jde o informaci nulovou. Existuje snad i záporná informace - případ, kdy udání zní na jméno Brown.“

     Úryvek se sice vztahuje k existenci informace pouze s ohledem na určitý soubor, v jehož okruhu probíhá její vznik a výběr, uvádím ho však proto, aby bylo patrné, že původní význam informace se nijak nezměnil. Značně se však rozšířil. Vědci informaci zkoumají jako předmět, pokoušejí se dojít k uspokojivému výsledku, co to vlastně informace je, a jak a kde vzniká, žije a zaniká. Jako by se jednalo o živou strukturu. Ale podle Norberta Wienera je informace informací a není hmotou, ani energií. Tvoří vlastní univerzální pojmovou kategorii. Podle S. Łema je informace v určitých případech závislá na živých organismech, neboť jejím předpokladem je to, že někde vzniká, k něčemu se váže a někde také zaniká. A nebýt toho, že živé organismy jsou schopny jejího kódování a čtení těchto kódů, zřejmě by jen těžko byla umožněna její existence.
     Přikláním se však k názoru, že i neživé hmoty a struktury v přírodě v sobě nesou jakousi informaci, a pokud budu vycházet z teorie, že na Zemi neexistoval život již od počátku, nesly ji tyto struktury i předtím. Informací jest i uspořádání atomů v krystalové mřížce či vlastnosti nerostu. U barvy pak snad jde již o sekundární informaci vytvořenou naším zrakovým vnímáním. Ovšem až s nástupem živých organismů, přesněji řečeno člověka, mohly být tyto neživé informace rozkódovány a použity k jejich dalšímu zkoumání a rozpracování. Profesor Šmajs ve svém díle Ohrožená kultura k tomuto problému uvádí, že to, co dnes nazýváme nebiologické chování - tedy to, co není obsaženo v genetické informaci živých organismů - instituce, nástroje, jazyk, morálka apod., muselo vyjít z informace negenetické - pojmové. A tu již vytvořil člověk jako onu univerzální pojmovou kategorii. Její vznik je ovšem opět umožněn základními informacemi pocházejícími z přírody - na základě lidského myšlení a praktického i teoretického poznávání.

     Poznáváme nejen strukturu věcí, ale i jejich fungování. To je samozřejmě také umožněno tokem určitých informací. Zde můžeme narazit na problém spojený s indukcí, který popisuje S. Łem. Živé organismy totiž mají schopnost informaci indukovat, tedy přeměnit z neúplné na úplnou. Přitom zákon teorie informace tvrdí, že „v izolovaném systému informace může snižovat nebo zachovávat konstantní velikost, ale nikoli ji zvyšovat“. Čím je tedy umožněna ona indukce, předvídání určitých skutečností v budoucnosti na základě minulé zkušenosti? Lidský mozek (a v podstatě řídící centrum jakéhokoli živého organismu) má schopnost uchovávat obrovské množství přijímaných informací, a to hlavně v podvědomí, kde je běžně nevnímáme. Tento souhrn informací se pak nazývá vnitřním endoceptem a umožňuje opětovné použití kdysi nabytých zkušeností a jejich vzájemné kombinování a slučování. Díky tomu můžeme určité situace velmi rychle analyzovat a podvědomě na ně reagovat.
     Na Łemově příkladu se slalomářem či matematikem lze tuto funkci lidského mozku poměrně snadno popsat. Mozek analyzující informace slalomáře při jízdě zpracovává velké množství informací automaticky, podvědomě. A podvědomě se děje i to, že pokud dvě či více informací podobného typu bylo vyhodnoceno již kdysi a tato zkušenost je uložena v endoceptu, je mozek schopen předvídat, co se stane, pokud zareaguje slalomář tak či tak. Nemyslím si, že se zde jedná o zvyšování velikosti nějaké informace - dle mého názoru se zcela jednoduše (i když jde o proces velmi složitý) několik informací kombinuje tak, že z nich zůstanou pouze určité potřebné úseky (jako by byla z každé informace okopírována pouze ta její část, která bude potřebná k vyhodnocení reakce), které se nakonec spojí v informaci novou o zcela jiné velikosti, ovšem tuto velikost si již zachová. To vše probíhá téměř okamžitě v našem podvědomí a nic si přitom neuvědomujeme, zvláště pokud jde o analýzu informací v takových časových zlomcích, v jakých je nutná reakce na danou situaci lyžaře při slalomu. Oproti tomu matematik většinou zkušenosti z endoceptu musí dostat nejprve do oblasti vědomí a potom je teprve kombinovat (pokud nemáme na mysli triviální matematické postupy probíhající podobně automaticky jako u lyžaře reakce při jízdě). Tedy informace by nemusela při svém toku mozkem a při indukci svou velikost zvětšovat, protože by při procesu analýzy situace vznikaly informace nové (které by dále mohly opět být výchozími jednotkami pro kombinaci a vznik informací dalších).

     Vraťme se k informaci prvotní, tedy té, kterou nesou buňky živých organismů. V jejich genetické informaci jsou obsaženy záznamy o celém vývoji organismu v průběhu věků - o jeho konstitutivní funkci evolučních podmínek a času. Čas a podmínky se totiž fungováním organismu v určitém systému informačně zapsaly do jeho specifické struktury. I u člověka existují tyto záznamy, což lze ostatně rozpoznat i při vývoji zárodku v děloze - během vývoje nitroděložního prochází i jakousi modifikací vývoje fylogenetického a opisuje jej od nejprimitivnějších forem do konečné podoby lidské. Evoluční hodnota živých organismů je proto přímo úměrná neopakovatelnosti vývojových podmínek a dílce proběhnutého času. Tato hodnota úzce souvisí s tím, že vznikly samovolně, v podmínkách, které již neexistují, a že je už nikdy, pokud je zničíme, nevytvoříme znovu.
     Tedy nejen jakýkoli živý organismus včetně člověka - i celá příroda v sobě uchovává tuto základní informaci, která je předpokladem dalšího vývoje a života. Člověk zničením většiny původních ekosystémů zahubil mnoho biologických druhů, které nesly část rozptýlené informace dnešní úrovně biosféry. Tím byla poškozena rozptýlená paměťová struktura přírody, a ta je nyní tímto oslabena. Snad proto, že ztrácí něco ze svého „endoceptu“, není schopna adekvátně reagovat na změny, kterými do ní zasahuje lidská kultura. Pokud bych měla tento proces opět přirovnat k onomu lyžaři, představila bych si jeho mozek podobně jako při dlouhodobé závislosti na alkoholu, kdy část mozkových center zůstává poškozena, mozek přichází o část svých buněk, tedy mozek není schopen správně analyzovat všechny vjemy a adekvátně podvědomě reagovat, a protože jízda lyžaře je tak rychlá, že mu neumožňuje vjemy analyzovat vědomě a pomaleji, dojde k tomu, že se vychýlí ze své dráhy, jede, jako by stál na lyžích poprvé a v konečné fázi pak spadne nebo narazí do stromu. Ke stejnému karambolu tedy, jak se zdá, i když v mnohem delším časovém úseku, směřuje příroda zbavená malých, ale důležitých částí své rozsáhlé „genetické“ informace.

     Toto je ovšem zaměření se pouze na určitou část univerzální pojmové kategorie informace. Mimo informaci základní, elementární a nezbytnou pro správný chod celého světa, ve kterém žijeme, od jeho počátku, lze informaci také chápat ve smyslu technickém, kdy vyjadřuje jakési signály, impulsy a obrazy cirkulující v technických zařízeních. V tomto prostředí existuje informace jako určitý počitatelný jev, měřený jednotkami bit či bajt. Informace figuruje při přenosu zpráv, dat v určitém systému, který pak lze nazvat informačním, i když pojem „informační systém“ jako takový se používá pro strukturu ještě blíže specifikovanou, než pouze jako jakýkoli systém, jímž proudí informace.
     Tyto systémy jsou zakotveny především ve strojích a jejich sítích. Jedná se o jev zcela závislý na technice jako výsledku lidské činnosti a snahy vnést řád do věcí provázejících náš život a snahy o jejich pochopení a popsání. Tedy ve velké míře tyto technické informace závisí na elektrické energii a jejím toku. U mozku lze podněty v podobě informací z vnějšku chápat jako jakýsi druh energie, který uvádí mozek do chodu. Jedná se o živý systém, který podněty zpracovává. Zatímco výsledkem zpracovatelského procesu probíhajícího ve stroji je výrobek, finálním „produktem“ zpracovatelského procesu probíhajícího v mozku je poznatek. A zatímco tok informací v mozku lze chápat jak energii umožňující jeho chod, energie elektrická je podmínkou toku informací v její síti - tedy závislost zde funguje opačná, než v lidském mozku.

     Závěrem bych tedy pouze chtěla dodat, že informace jako jev technický je zcela závislá na formě, jakou jí dalo lidské myšlení prostřednictvím elektrické energie, strojů a ostatních produktů lidské kultury, tedy nebýt informace původní, kterou v sobě nese každý organismus, nebyla by vůbec umožněna její existence. Snad proto se informace jako pojem technický v našem světě (a slovníku) objevila až tak pozdě.


Použitá literatura:


nahoru



pozn.: U textu, z něhož jsem čerpala (Gereth Morgan = Podoby organizace, http://www.fss.muni.cz/~kost) a tuto část zde zveřejňuji, jsem neprováděla žádné pravopisné a stylistické úpravy a předkládám jej ve stejné formě jako je originál. U Platonovy jeskyně připominam, že slovo Sokrates se zřejmě v originále textu objevuje nezáměrně a náhodně, nenahrazovala jsem jej však jménem Platoón, které do textu patrně náleží. w.


7 - Zkoumání Platónovy jeskyně - organizace jako psychické vězení


Lidé mají zvláštní vlastnost a tou je zaplétat se do sítí, které si sami pletou. V této kapitole se podíváme na některé způsoby, jak se to dělá - vyjdeme z metafory organizace, jako psychického vězení. Tato metafora má zaklad v myšlence, že organizace jsou duševním fenoménem - jsou toti ž utvářeny a udržovány v chodu vědomými a podvědomými procesy a dále tím, že lidé jsou sto se stát vězni svých představ, idejí, myšlenek i jednání a to vše vzniká z uvedených procesů. Metafora nás vede k pochopení, že zatímco organizace mohou být sociálně vytvořenými skutečnostmi, je jim připisována reálná existence a nezávislá moc a to jim umožňuje ovládat své vlastní tvůrce.

Idea psychického vězení byla poprvé zkoumána v Platónově „Republice“ ve známé alegorii jeskyně, kde se Sókrates zabývá vztahy mezi tím co se jeví, realitou a věděním. Alegorie líčí podzemní jeskyni s ústím otevřeným směrem ke světlu planoucího ohně. Uvnitř jeskyně jsou lidé přikováni, takže se nemohou hýbat. Mohou vidět pouze stěnu přímo naproti sobě. Ta je osvětlována světlem ohně, které na ni vrhá stíny lidí a objektů. Obyvatelé jeskyně spojují stíny se skutečností, pojmenovávají je, hovoří o nich a dokonce s pohyby stínů spojují i zvuky, pronikající zvenčí. Pravda i skutečnost těmto vězňům ve světě stínů splývá, protože je od sebe nemohou oddělit.

Jak si však Sókrates uvědomuje, kdyby mohl jeden z vězňů jeskyni opustit, zjistil by, že stíny jsou jen pouhými odrazy složitější skutečnosti a že znalosti i vnímání spoluobyvatelů jeskyně je zkresleno a plné omylů. Kdyby se pak do jeskyně mohl vrátit, nikdy by nebyl schopen žít starým způsobem, protože by pro něj svět byl velmi jiný. Bezpochyby by pro něj bylo těžké přijmout opět svou uvězněnost a litoval by osudu svých kolegů. Kdyby se však pokusil své poznání s nimi sdílet, asi by nepochodil a byl by pro své názory vysmíván. Pro obyvatele jeskyně by totiž byly stíny mnohem smysluplnější než pohádky o světě, který nikdy neviděli. Navíc, protože osoba, nesoucí nové poznání by už nebyla schopna se s přesvědčením vůči stínům chovat starým způsobem, jeho kolegové by nejspíš vnímali jeho poznání jako extrémně nebezpečné. Asi by chápali svět vně jeskyně jako potenciální zdroj nebezpečí, kterému je třeba se vyhýbat a ne jej vyhledávat jako zdroj poznání a moudrosti. Zkušenost osoby, která jeskyni opustila, by tak obyvatele jeskyně ve skutečnosti vedla k utužení toho, čemu jsou zvyklí, tedy i tomu, jak věci vidí.

Jeskyně vystupuje jako svět zdání a cesta z ní ven představuje vzestup poznání. Lidé jsou ve své každodennosti lapeni do iluzí a proto je jejich způsob chápání omezen a zkreslen. Když si to uvědomí a rozhodnou se usilovně prohlédnout i za zdánlivý povrch věcí, jsou schopni se z nedokonalého způsobu vidění světa vysvobodit. Jak však z alegorie vyplývá, mnozí z nás se často vysmívají a odolávají úsilí o osvícení a dávají přednost pobytu v šeru před rizikem pohledu na nový svět a hrozby, které tomu co jsme zvyklí představuje.

V této kapitole použijeme představu psychického vězení k prozkoumání několika způsobů, kterými se organizace a jejich příslušníci stávají lapeni konstrukcí skutečnosti tak, že v nejlepším případě nerozumí dobře světu. Začneme tím, že se podíváme na to, jak se lidé v organizaci nechávají chytit do pasti oblíbených způsobů myšlení. Potom přejdeme k tomu, jak se organizace stávají obětí pasti podvědomých procesů, které organizacím dodávají skrytý význam.

Past oblíbených způsobů myšlení
Uvažte následující příklady:
Uvíznutí v pasti úspěchu.
Následně, po naftové krizi OPEC v r. 1973, japonský automobilový průmysl odstartoval masivní invazi na severoamerický trh. Lapeni ve stereotyp amerického způsobu výroby aut, velké americké výrobní společnosti byly naprosto nepřipraveny utkat se s touto japonskou hrozbou. Po celá léta byly zvyklé využívat lepších zdrojů, technické zdatnosti a dovedností v oblasti konstrukce i marketingu, tak jak byly. Orintovaly se na velký trh s auty a udržovaly při životě každoroční obměny modelů a ignorovaly potenciální nebezpečí, které představovala malá, úsporná auta. Vycházeje z pocitu technické převahy a důvěry ve své produkty, americký průmysl věnoval hodně ze svého technického umu a vývoj pohonů se solárními články a plynovými turbinami a ponechal tak Japoncům možnost soustředit jejich skromnější zdroje na redesign zavedených produktů a tak i otevřel cestu k masivnímu průniku. Americký automobilový průmysl byl tak v 70.létech vězněm svého dřívějšího úspěchu. Početné firmy v jiných odvětvích měly podobnou zkušenost - zaznamenávaly pokles a úpadek v důsledku politik, jež z nich dříve udělaly světové špičky.

Uvíznutí v pasti ochablosti organizace.
„Jistotu především!“, „chyby a omyly normujte!“ Tato hesla sloužily jako řídící princip v navrhování a konstrukci tisíců výrobců i jiných organizačních systémů. Výsledek - neúčinnost organizací. Zásoby ve skladech a rozpracovanost výroby umožňují výrovním systémům vyrovnávat se s nejistotou ve výrobě. Mohou však být velmi finančně náročné a poskytují útočiště pro špatnou práci lidí i maskování jejich chyb. Stejně tak se chová mnoho systémů řízení kvality - isntitucionalizují chybovost změtky tím, že přijímají určité procento vadné produkce jako normu. Mnoho progresivních firem dnes tuto zavedenou praxi neefektivnosti firmy odmítá a hledá způsoby, jak se zbavit skladů i změtků zcela jako prostředků, revolučně měnících způsob práce.
Tyto přístupy, které zhusta mají velmi kladný vliv na účinnost vynakládaných nákladů i kvalitu produkce vyžadují způsob organizování, který se s neurčitostí a vzájemnou závislostí vyrovnává, spíše než by se ji vyhýbal. Když neexistuje předszásobení ve skladech, pak se nedá dělat, jakob lidé na nikom nezáviseli. Musí svou závislot na druhých uznat a zajistit svůj plný a všasný přínos do pracovního procesu. V tomto systému „vše přesně včas“ je nutné všechny činnosti dokonale synchonizovat. V přístupu, směřujícím k nulovým poruchám musí být všechny problémy okamžitě registrovány a okamžitě řešeny a ne až po vzniku ztrát. Tyto příklady dokládají, jak změna výchozí může transfromovat způsoby jak se věci orgnizují a jak se podniká. Je zajímavé, že idea nulových zásob i nulového výskytu chyb nebyla nikdy vážně prakticky brána v potaz, dokud Japonci neukázali, že je tak možné pracovat.

Lapeni do skupinových procesů Dne 27.dubna 1961 spustila Kennedyho vláda invazi 1200 protikastrovsky orientovaných Kubánských mograntů do Zátoky sviní na Kubě. Později prozident Kennedy poznamenal:“Jak jsme jen vůbec mohli být tak hloup?“ Z odstupu času se celý plán jevil jako úplně špatně koncipovaný. Přesto však předtím nikdy nebyl brán v pochybnost nebo prověřován a jeho příprava se vyvíjela se v duchu toho, co psycholog Irving Janis označil jako „groupthink“ Kennedy a jeho poradci bezděčně vyvinuli sdílenou iluzi i operační normy, které rušily jejich schopnost kriticky uvažovat ověřovat si své nápadykonfrontací s realitou. charisma prezidenta a pocit neporazitelnosti spistily do pohybu všechny možné druhy procesů sebeujišťování, vedly ke konformitě mezi klíčovými osobami, zmocněnými k rozhodování i poradci. Silné tendence k racionalizaci mobilizovaly podporu preferovaných názorů. Pocit „předpokládaného konsensu“ v lidech tlumil pochybnosti. Někteří velmi ochotně zabraňovali tomu, aby se k prezidentovi dostávali zpochybňující informace. V důsledku toho se invaze, plánovaná CIA, spustila po minimální diskuzi o výchozích předpokladech, na nichž závisel úspěch. 
Tento druh „groupthink“ se opakuje v tisících rozhodovacích situacích v organizacích všeho druhu. Všechny shora uvedené příklady ukazují, jak organizace a jejich členové upadají do kognitivních pastí. Mylné předpoklady, přesvědčení, braná za bernou minci, nepřověřovaná pravidla fungování a četné další premisy a praktiky se mohou skombinovat tak, že vznikají do sebe uzavřené názory na svět- jsou jak zdroji, tak i omezeními organizovaného jednání. I když tvoří způsob vidění a nabízejí způsoby jednání, současně mají také tendenci vytvářet slepá místa a vylučovat způsoby jednání, vážící se k alternativním viděním světa. Je možné, že představa organizace jako psychologického vězení je poněkud příliš dramatická na to, aby vyjádřila tuto kvalitu. Jistě, mnoho lidí by raději dalo přednost představě kultury korporace, budované kolem sdílených přčesvědčení a významů. Jenže označení některých aspektů kultury, jako připomínajících vězení, je opodstatněné. Může se nám zdát, že jsme daleko od Platónovy jeskyně, když diskutujeme o povaze moderních organizací. Mezi Sˇokratovou alegorií a mnoha způsoby, kterými si stavíme realizu světa je mnoho významných paralel. Řada organizací si vyvíjí kulturu organizace, ale současně jí zabraňuje vyrovnávat se účinně s jejich prostředím. Jak je vidět v každé kapitole této knihy, metafory, které používáme k formování představy a chápání organizace jsou vždy dílčí a jednostranné. V rozsahu, ve kterém se organizace a jejich příslušníci ztotožňují se svou oblíbenou metaforou nebo aspekty organizační kulturyy, do té míry mají tendenci uvěznit se ve svých vlastních vězeních.
Když o organizacích takto uvažujeme, stáváme se citlivější na různé projevy patologie, které naše myšlení mohou provázet. Vede to k uvědomění si významu ověřování silných i slabých stránek předpokladů, které utvářejí to, jak organizace vidí svět a chovají se v něm.

Organizace a podvědomí
Metafora orgnizace jako vězení naší mysli může přehnaně dramatizovat to, jak se chytáme do pastí oblíbených způsobů uvažování. Určitě však není přehnaná v tom, jak organizace i lidé upadají do pastí podvědomí. Je tomu tak proto, že (pokud se pychologové nemýlí) mnohé z toho, co bereme jako racionální a samozřejmou životní skutečnost, jen dává zdání „skutečnosti“ těm zájmům a dominantám, které jsou uloženy pod hladinou našeho vědomí. Podle psychologů, plné pochopení významů toho co běžně říkáme a děláme vždy musí brát v úvahu skrytou dynamiku a struktury podvědomí lidské psychiky.   Základy pro tento druh uvažování položil Sigmund Freud který tvrdil, že podvědomí se vytváří tím, jak lidé potlačují své inherentní pudy a soukromé myšlenky. Věřil, že aby lidé žili v souladu s ostatními, musí kontrolovat své chtění a tedy že podvědomí a kultura jsou dvěma stranami téže mince. Skryté a potlačené dostává vnější přijatelnou formu v procesu socializace lidí. V tomto smyslu hovořil o podstatě společnosti jako o represi jedince a podstatě jedince spočívající v tom, co je společensky potlačeno.
Tento pohled na civilizaci má zajímavé důsledky, protože když zdůrazňujeme spojení mezi represí psychiky, kulturou a podvědomím, vede to k závěru, že musíme hledat skryté významy organizačních kultur v podvědomých pohnutkách těch, kdo je vytvářejí a udržují.
Od doby počátečních Freudových prací se celé pole psychoanalýzy stalo bojištěm soupeřících teorií o původu a povaze podvědomí. Zatímco Freud kladl důraz na jeho spojení s různými podobami potlačení sexuality, ostatní zdůrazňovali vazby se strukturou patriarchální rodiny, se strachem ze smrti, s úzkostmi vážícími se ke kojení v ranném dětství, s kolektivním podvědomím atd.
Všem těmto interpretacím je společná idea, že lidé žijí své životy jako vězňové své osobní historie. Psychoanalytici, vedení Freudem, Jungem a dalšími spatřují svobodu v uvědomění si, jak minulost prostřednictvím podvědomí ovlivňuje současnost. Tak zatímco Platón viděl cestu k osvícení v hledání objektivního poznání a jednání králů - filosofů, psychoanalytikové vyhledávali způsoby jak lidi osvobodit prostřednictvím různých forem sebeporozumění ukazujícího, jak jejich střety s reálným světem skutečně vyjevují skryté dimenze jich samých.

Na následujících stránkách se budeme zabývat relevantností těchto myšlenek pro naše přemýšlení o organizacích.

Organizace a potlačená sexualita.
Frederick Taylor, tvůrce „vědeckého řízení“ byl mužem, zcela zaujatým „kontrolou“. Měl obsesivní, kompulzivní charakter, hnaný neukojitelnou touhou vyplnit a zvládnout téměř každý aspekt svého života. Jeho aktivity doma, na zahradě, na golfovém hřišti i v práci dominovaly programy a časové harmonogramy, které pečlivě plánoval i dodržoval. Měl pečlivě rozplánovány i odpolední procházky. Dokonce pozoroval své pohyby, měřil jeho různé fáze i počítal své kroky.
Tyto rysy Taylorovy osobnosti byly od mládí patrné. Taylor vyrostl v dobře situované rodině, silně ovládané protestantskými hodnotami ( důraz na pracovitost, disciplinu a schopnost udržovat emoce pod kontrolou) a rychle se naučil jak se ovládat. Jeho přátelé z mládí popisovali pedantský „vědecký“ přístup, který vnášel do jejich her. Taylor trval na tom, že všichni se musí podřizovat přísným pravidlům a přesným postupům. Předtím, než si zahráli baseball, trvával na přesném vyměření hrací plochy tak, aby všichni byli v dokonalých pozicích - i když by se tím měla strávit většina dopoledne. I kriket byl podrobován pečlivému rozboru, Fred pečlivě měřil úhly různých úderů, počítal sílu úderů a výhody či nevýhody slabého či příliš silného úderu. Na svých procházkách přírodou Fred neustále experimentoval s chůzí, aby zjistil, jak se co nejdále dostat s vynaložením co nejmenší energie, zkoumal nejlepší způsob jak přeskočit plot nebo ideální délku vycházkové hole. Jako dospívající si dělal seznam přitažlivých a nepřitažlivých dívek, o kterých se dalo předpokládat, že budou na taneční zábavě, aby s každou z nich strávil stejný čas.
I během spánku vystupoval jeho pedantský rys do popředí. Od asi dvanácti let Taylor trpěl nočními můrami a nespavostí Když si všiml, že nejhorší sny se mu zdají když spí na zádech, zkonstruovat si postroj z popruhů a dřevěných kolíků, který ho měl probudit, kdyby se skulil do nežádoucí polohy. Zkoumal i jiné způsoby, jak se bránit nočním můrám, nanul třeba prostěradlo na dvě tyče, aby měl mozek v chladnu. Oboje, insomnie i prostředky ke zlepšení spánku s ním zůstaly po celý život. V pozdějších letech dával přednost spánku v sedavé poloze, opřen o spoustu polštářů. Když musel trávit noci mimo domov, bylo to příčinou mnoha komplikací pro hotelový perzonál a když nebylo dost polštářů, musel se opírat o šuplíky.
Taylorův život představuje vynikající ukázku toho, jak mohou podvědomé zájmy a předpojatosti působit na organizaci. Je totiž zřejmé, že celá jeho teorie vědeckého řízení je výsledkem vnitřních bojů narušené a neurotické osobnosti. Jeho snaha organizovat a řídit svět, ať už dětské hry nebo prostřednictvím systému vědeckého řízení, je ve skutečnosti snahou zorganizovat a řídit sebe sama.
Vzato z Freudova zorného úhlu, Taylor byl klasickým příkladem análně kompulzivního typu osobnosti. Jak známo, Freudova teorie osobnosti zdůrazňuje, že charakterové rysy dospělého jsou založeny na způsobu, jakým dítě zvládá uspokojuje potřeby své sexuality a vnější omezující a kontrolující síly. Freudovo pojetí sexuality bylo velmi široké, zahrnovalo všechny druhy uspokojování potřeb libida, orální, analní, falické nebo genitální. Byl přesvědčen, že děti normálně prochází těmito fázemi vývoje sexuality a prožité obtíže mohou vést k různým druhům potlačení, které vyplývají napovrch později, v zamaskované podobě.
Z tabulky 7.1 je patrné, jak potlačení může sloužit jako základ pro různé druhy obranných mechanizmů, které vytlačují a přesměrovávají tyto podvědomé pohnutky, takže se potom jeví v méně ohrožující a kontrolovanější podobě.

Taylorovy neúnavné pokusy řídit svůj svět a jeho posedlost pedantským plánováním, správným a účelným uspořádáním mají jasné kořeny v puritánské kázni jeho rodiny. Z Freudova hlediska představují nadměrná šetrnost, pořádek, pravidelnost, korektnost, uklízení, poslušnost, smysl pro povinnost a dochvilnost přímé projevy naučeného a potlačeného, jak se dítě učí vyrovnávat s rannou anální zkušeností. Taylorův život byl prostoupen mnoha těmito posedlostmi a „reaktivní formací“, manifestující opak.
Hodně z Taylorova života odráží vnitřní souboj s disciplínou a autoritativními vztahy v dětství. Existují dobré důvody k přesvědčení, že vědecké řízení, kterým hrubě zasáhl do vztahů mezi vedením a dělníky, mělo hluboké kořeny ve struktuře ukázňujících opatření, ve které vyrůstal. Na druhé straně však si liboval v prachu a špíně továren a jeho identifikace s dělníky (vždy tvrdil, že je jedním z nich) byly reakcemi právě proti této rodinné situaci. Jeho agresivní, autoritářské vztahy k dělníkům byly v jeho mysli doprovázeny představou, že je jejich přítelem. Uprostřed všech konfliktních okolností, provázejících zavádění vědeckého řízení, včetně přímých napadení, hrozeb vůči jeho životu, nutnosti vystoupit před speciálním podvýborem Sněmovny reprezentantů, vyšetřujícím taylorizmus ( kde ho představili jako „nepřítele pracujích“), Taylor se držel názoru, že je oblíben těmi, které se snažil kontrolovat. V jeho mysli se agresivita vědeckého řízení obrátila ve svůj opak, v představu, že je to způsob, jak podpořit harmonii. V důsledku tohoto svého přesvědčení se považoval za světlonoše míru v průmyslu i když vědecké řízení bylo jedním z činitelů růstu nepokojů.
Když říkám, že Taylorizmus je projevem hluboce narušené osobnosti, pak tím nechci říci, že Taylorova osobnost je příčinou silou, stojící v pozadí masivních organizačních změn, způsobených vědeckým řízením. Taylorizmus měl takový efekt z toho důvodu, že jeho ideje již měly připravený trh: dokonale zapadaly do zájmů organizací oněch dní. Místo aby byl z apomenut jako cvok, stal se svého druhu hanobeným hrdinou. Řešení jeho vlastních vnitřních konfliktů vyústilo v produktivní inovace, které měly mnohem širší společenský vliv.

I přesto však jde ještě o víc, než jen o souladný vztah mezi Taylorovým análně kompulzivním přístupem k životu a způsobem organizace v pojetí vědeckého řízení. To vede k řadě zajímavých otázek o tomto i jiných způsobech organizování. Do jaké míry je možné chápat organizaci jako vnější projev podvědomých sil, jak to říká Freudova teorie o vazbě mezi kulturou a podvědomím? Do jaké míry naše způsoby organizování instutucionalizují obranné mechanizmy k potlačování sexuality? Do jaké míry můžeme chápat byrokratické formy organizace obecně jako projevy análně kompulzivních pohnutek? Do jaké míry organizace přitahují a povyšují právě análně kompulzivní typy osobností? Do jaké míry jiné, např. pružné, organické a dynamické formy organizací institucionalizují jiné způsoby potlačování sexuality?
Takové otázky se mohou zdát jako přitažené za vlasy, ale chceme-li toto pojetí rozvinout dále, dá se zdůvodnit myšlenka, že organizace je formou potlačování sexuality. Zmínil jsem již Freudův názor zdůrazňující, že rozvoj společenského uspořádání podporuje potlačování libida, ale existují i další argumenty. Například ve středověku se jen málo rozlišoval soukromý a veřejný život a otevřené projevy sexuálního chování byly zcela běžné. Můj kolega Gibson Burrell z Lancasterské univerzity našel spisy, ze kterých je zřejmé, že i ve středověkých klášterech a kostelích představovalo pobuřující sexuální chování vážný problém. Rukopisy ze sedmého osmého století dokládají, že tresty za různé druhy sexuálně špatného chování byly podrobně rozpracovány. Některé obzvláště extrémní přestupky byly trestány kastrací, zatímco jiné vyžadovaly dalekosáhlou kajícnost. Tak třeba mnich, usvědčený z prostého pohlavního styku s neprovdanou dívkou mohl očekávat roční postění o chlebu a vodě, zatímco řádová sestra již sedm let a biskup dvanáct. Trest za masturbaci v kostele byl čtařicetidenní půst ( šedesát dní zpěvu žalmů pro mnichy a jeptišky), biskup, přistižený při souloži s dobytkem mohl čekat osm let půstu za první přestupek, po deseti pak za každý následující. Již sama skutečnost, že tyto trestní sazby existovaly, naznačuje rozsah, ve kterém tyto druhy chování představovaly trvalý problém pro řád v ranných formách organizace. A je více než zajímavé, že tyto nejstarší příklady organizačních pravidel a nařízení které známe, věnují tolik pozornosti zvládání sexuality.
Ovšem z pohledu francouzského historika Michela Foucaulta by tento konflikt mezi organizací a sexualitou neměl být žádným překvapením, protože zvládání a usměrňování těla je fundamentální pro kontrolu společenského a politického života. Foucault nás tak tak vede k citlivosti vůči paralelám mezi vzestupem formálních organizací a rutinizací a usměrňováním lidského těla. Je to zřejmé ze způsobu, jakým Bedřich Veliký ukázňoval pruskou armádu z nedisciplinovaného davu (viz kapitola 2) a je to rovněž patrné na příkladech počátečních forem průmyslových oprganizací. Například britský „Factory Act“ z r. 1833 se velmi věnoval zvládání problému sexuálního chování v práci, mezitím co šéfové vyznávali cnosti abstinence, střídmosti, a čistého života. V tét souvislosti je zajímavé si všimnout vazeb mezi Quakery a puritány v řadách prvních průmyslníků v Evropě a Severní Americe, tedy pozadí ze kterého se později vynořil Frederick Taylor.
Ve Freudově pojetí závisí proces získávání vlády nad vlastním tělem na sociálním procesu, který determinuje dominantní druh organizace a míru kázně anální osobnosti. Tím dochází k instítucionalizaci a přesměrování sexuální energie, potlačení explicitní genitální sexuality a umožnění a povzbuzování vyjádření sublimované podoby anální erotiky. Tato sublimovaná anální sexualita byla zdrojem velkého podílu energie, z níž povstala průmyslová společnost.
Když se zabýváme byrokratickými formami organizace, musíme proto být vnímaví ke skrytým významům přísné kontroly a dozoru nad aktivitami lidí, neustálého plánování a termínování práce, důrazu kladenému na produktivitu, dodržování předpisů, kázeň, smysl pro povinnost a poslušnost. Byrokracie je nejen mechanická forma organizace, ale také i anální. Nepřekvapuje když zjišťujeme, že některým lidem se v tomto druhu organizace pracuje efektivněji než jiným. Jsou-li byrokracie projevem anální fáze a povzbuzují anální styl života, pak takové organizace budou fungovat nejlépe tehdy, když i zaměstnanci budou odpovídat análnímu charakterovému typu a moci čerpat různé druhy skrytého uspokojení z práce, za těchto podmínek.
Z historického hlediska se dá docela dobře tvrdit, že anální projevy jsou převažující formou potlačené sexuality, tvarující povahu organizací. Podíváme-li se však na svět různých organizací, snadno uvidíme znaky dalších forem. V mnoha organizacích například zaměstnanci přistupují k práci jako k ventilu své potlačené genitální sexuality. Tento druh sublimace často napájí energií workoholizmus , na kterém závisí tolik firem. Potlačené sexuální pohnutky také nacházíme ve formování agresivních postupů (cut-and-thrust policies)
ovládajících početné aspekty fungování organizací, zejména mezi organizací a jejím prostředím, v mnoha vztazích ke konkurenci nebo firmami, které spolu fúzují. Mnoho diskuzí v řídících grémiích, např. formulování strategických postupů (policies), má spojitost s různými druhy sexuálních fantazií.
Porozumět těmto skrytým silám může být důležité, chceme-li pochopit skvělejší, flexibilnější, organické a inovativní firmy, které v dnešní době mají tak silný vliv na svět korporací. Tyto organizace často vyžadují tvořivou volnost stylu, která je poměrně cizí byrokratickému typu osobnosti. Freudova teorie by konstatovala, že organizační kultury těchto korporací často institucionalizují různé kombinace orální, falické a genitální sexuality. Například v agresivních, individualistických organizacích je kutlura organizace často chqrakteristická tím, co by Wilhelm Reich označil jako „falicko-narcistní étos“. Falicko-narcistní jedinci identifikují podvědomě své ego s se svým falem a projevují svým chováním velkou sebedůvěru a exhibicionizmus. Uspokojení čerpají z toho, že jsou viditelní a „vítězové“. Takové organizace toto chování často podporují a odměňují, institucionalizují tuto formu potlačené sexuality stejně, jako byrokratické organizace institucionalizují análnost. Dreudovská teorie tak činí zajímavý výklad druhu exhibicionistického chování, jehož kořeny Gregory Bateson spatřoval ve způsobu výchovy v dětství (viz kap.5).
Mnoho organizací má narcistní charakter, vyrůstající ze sublimovaných forem orální erotiky, zaměřené k uspokojování individuálních potřeb. V případě některých je to vyjádřeno agresivním individualizmem, kde jsou hlavní individuální i kolektivní hodnoty svázány s možností dosáhnout osobní úspěch a získat u ostatních uznání. Jiní však převádějí tuto sebelásku (orientaci na „já“) do společenštější podoby, kde dominuje etika vzájemné podpory.
Když přehlížíme svět organizací, můžeme tedy vidět mnoho způsobů, kterými může potlačovaná sexualita formovat každodenní aktivity. Sexuální pudy a fantazie dávají tvar politice korporací, neurotické chování se projevuje kompulzivním, paranoickým, masochistickým a dalšími tlakem na prostředí a pracovní vztahy. Potlačená sexualita je skryta v pozadí mnoha nejobtížnějších a nejzarytějších problémů korporací. Tyto podvědomé vlivy jsou často těsně spojeny s osobnostmi jednotlivých členů. Hodně se pro řešení problémů proto dá udělat na úrovni jednotlivců i interprezonální úrovni. Důlležité však je si uvědomit, že význam potlačované sexuality přesahuje pouhé jednotlivce. Je tomu tak proto, protože organizace institucionalizují podvědomé zájmy a pohnutky ve struktuře organizace a širší organizační kulturu. Plné pochopení významu potlačené sexuality tak vede k novému druhu kontingenční teorie organizací. Organizace nejsou je formovány svým prostředím, jsou rovněž tvarovány podvědomými zájmy svých členů a a podvědomými silami, vytvářejícími i společnosti, ve kterých existují.


nahoru






esej

Ve své práci jsem se rozhodla čerpat z textu Geretha Morgana - Podoby organizace, uveřejněného na www.fss.muni.cz/~kost, a to hlavně z kapitoly zabývající se organizací jako psychickým vězením. Skutečně mě zaujala pasáž spojující fungování organizace s freudovskou představou potlačované sexuality či vlivu sexuality vůbec. Je pravda, že osobně se s Freudem neztotožňuji ve všech názorech, jeho vysvětlení některých druhů atypického či akcentovaného chování však zní často uspokojivě.
Ráda bych se tedy pokusila o náhled na různé druhy řízení organizace, inspirované příkladem Frederika Taylora ve výše uvedené knize. Pokud organizaci vede člověk podobný F. Taylorovi, může jít o velmi prosperující podnik, neboť nepředpokládá jakékoli obtíže, co se chodu týče, vše klape jako mlýnské kolo a vše má svůj pevný řád, který zajistí stabilitu výroby. Problém však může nastat s neočekávanou a novou situací, v níž se podnik ocitne. Zde dle mého názoru totiž hrozí ono „Uvíznutí v pasti úspěchu“, popisované výše. Dejme tomu, že organizace F. Taylora bude neustále na stejné (případně pozvolna rostoucí) úrovni za obvyklých podmínek - obvyklého chodu věcí, výroby, toku dat a informací. Na trhu se však objeví konkurent - nový, mladý, flexibilní a perspektivní. Přináší nové poznatky, postupy a metody nejen ve výrobě, ale také v řízení. Oproti Taylorovu „profesionálnímu přístupu“ je k zaměstnancům lidský a přátelský, váží si jich, ale zároveň udržuje nutný odstup jako nadřízený a jeho organizace začne Taylorovi šlapat na paty. Co asi udělá ten? Ještě více zpřísní svůj již tak dosti asketický a pevný řád, nebude se muset tolik bát nočních můr, protože téměř nebude spát a téměř totéž počne vyžadovat od svých zaměstnanců. Zadá jim nové úkoly a zkrátí časový limit a půjde je do výroby kontrolovat a povzbuzovat svou přítomností a podílením se na vykonávané práci. Oproti tomu stojí náš mladý konkurent pořádající zaměstnanecké večírky a přijímající hromady nových nápadů od nejmladších a nejnápaditějších členů. Neboť jestliže bude schopen atmosféru v podniku uvolnit a odstranit z ní napětí, nepochybně tím vytvoří mnohem příjemnější a kreativnější prostředí pro vznik nových a perspektivních plánů. A ne vždy ony nové plány musí znamenat náročnější výrobu, v příjemném prostředí mohou vznikat věci jednoduché, prosté a moderní. Jako spousta věcí v dnešní době. Neboť úsloví „proč to dělat jednoduše, když to jde složitě“ je, zdá se, u mnoha lidí (a též vedoucích organizací) velmi oblíbeno. Proč pedantsky dodržovat řád a ustanovit každému jeho vlastní a pevné místo ve struktuře podniku_ Proč lpět na starých tradicích a dědictví, když lidé potřebují vidět schopnost přizpůsobit se ve výrobě nastupujícím trendům, i kdyby to znamenalo úplnou změnu struktury organizace? Vždyť pokud by potom přišla další konkurence a podnik by nebyl schopen zlepšit svůj běh natolik, aby ji potřel, musel by, možná pomalu, ale jistě, chátrat.
Čím se liší tyto dvě představy, představa pedantského vedení F. Taylora a novátorský a lidský přístup jeho možného konkurenta? Především v tom, že mladý konkurent není ničím svazován - neváže jej časový a metrický řád, neděsí jej noční můry a nesnaží se ani předstírat svou spoluúčast na práci dělníků, které stejně rozumí pouze do té míry, aby ji mohl řídit. Dovolí si spát, umí si povídat s přáteli a dokáže si je najít i na pracovišti. Souvisí to snad s vývojem jeho libida v raném dětství? Snad, to nechám povolanějším, ale především je to možnost učit se tomu všemu od lidí s jiným přístupem než existuje u F. Taylora. Neboť pokud mladý člověk získá správný příklad v praxi, sám získává zároveň předpoklady pro řízení vlastního podniku. A není vázán dlouholetou tradicí ve vedení i výrobě a založí podnik dle svých představ a také jej dobře povede. On je tím člověkem, který snad kdysi vyšel z platónovské jeskyně a objevil nový, skutečný svět a naučil se v něm orientovat. Ale nevrátil se pak do jeskyně, aby přesvědčil ostatní o pravdivosti svých zkušeností a omezenosti jejich představ. Věděl, že by to bylo zbytečné, a proto zůstal venku, a z toho, co se naučil, vycházel při tvorbě plánů a organizace jako takové. Pokud potom přijde do střetu s organizací „jeskynní“, je nasnadě, kdo zvítězí.
Je důležité umět vnímat a přijímat nové informace. A přestože nás svět jimi v současné době zahlcuje, stále nám dává větší a větší možnost z nich čerpat dobré a užitečné pro orientaci a konkurenceschopnost v dnešní společnosti. Pokud jsme ochotni to vše přijímat a umíme informace i správně třídit, může to být dobrým vkladem do řízení podniku. Je nutné oddělit osobní život a pracovní prostředí tdo té míry, na níž by se mohly vzájemně negativně ovlivňovat. A je nutné mít na paměti to, že vždy se ovlivňovat budou. Proto je nutno mít pořádek v jednom i v druhém, jinak se to neblaze projeví na chodu organizace. ... ... ... (nedokončeno)


nahoru